Letos v březnu došlo v naší Poslanecké sněmovně ke střetnutí zástupců Senátu s nepatrnou většinou Sněmovny, které se nakonec těsně podařilo zamítnout senátní návrh o zákazu propagace komunismu.
Zabývat se vystoupením řečníků při projednávání tohoto výtvoru nemá smysl, víme, jak to tam vypadá. Pobavilo mne však vystoupení komunistického poslance Gongola, který děkoval předsedovi lidovců Kalouskovi za to, že jako jediný z „pravicových „poslanců připustil, že se komunisté dostali k moci demokratickými prostředky. Neodvažuji se podezřívat M. Kalouska z vědomého lhaní, spíše se domnívám, že své poznatky získal za svých středoškolských a vysokoškolských studii, případně si je doplnil na politické škole při ÚV ČSL, a sice v období bolševické okupace. M. Kalousek na poděkování nereagoval a v rozpravě už nevystoupil.
O důvodu senátního návrhu lze bohužel jen spekulovat. Jednou z možností je snaha odvrátit jalovým antikomunismem pozornost od skutečnosti, že senátoři umožňují prezidentovi republiky jmenovat za ústavní soudce komunisty z kolaborantského křídla KSČ včetně těch, kteří vynášeli rozsudky v politických procesech.
Dalším pravděpodobným důvodem je snaha oddálit či znemožnit schválení některých zákonů.
I kdyby však došlo k přijetí tohoto díla, jeho používání vzhledem ke kádrovému stavu v naši policii a justici by pro šiřitele komunistických myšlenek neznamenalo žádné nebezpečí. Spíše by zákon mohl být i zneužit proti komunistům nepohodlným osobám.
Součastná KSČM jako pokračovatelka KSČ je hodnocená jako strana nedemokratická, schopna za příhodných okolností provést nový puč / nebo se demokratický dostat k moci a vládnout s pomocí nějaké osvědčené národně frontovní strany/ a opět „znárodňovat“
K tomuto je nutno říci, že otevřená diktatura je nemožná, i když mocenské pozice komunistů jsou mnohem silnější než před únorovým pučem. Bráni tomu nové rozdělení sfér vlivu, stručně řečeno: Jalta byla vystřídaná Maltou.
Co se týče „ znárodňování“, tak zahraniční majetek je chráněn hrozbou případného humanitárního bombardování a příchodu mírových jednotek, pokud jde o soukromý domácí majetek, ten je vlastněn převážně bývalými členy KSČ. Dá se tedy věřit komunistům, že v tomto ohledu jsou jiní než v roce v roce 1946. Mám – li použit jejích slovník, tak KSČM je běžnou buržoasní stranou, protože jejich proletářský základ se přeměnil na buržoasní, a proto bude hájit neomezené soukromé vlastnictví.
I když nám tedy nehrozí komunistické nebezpečí v podobě v jaké je, nám některými politickými podnikateli předkládáno, přece jen by naším zákonodárcům mohlo více záležet na tom, aby se odstraňovaly podmínky, za nichž komunistická hnutí rostla. Ne tak kvůli zadržení samotných komunistů, ale pro ty lidi, jichž se to bezprostředně týká. Bylo by to na obsáhlejší text, dotknu se jen jednoho problému: bydlení. Existuje názor / hlavně zbohatlíků/, že bydlení je věcí každého jedince, že především on nese hlavní odpovědnost za to, jak bydlí. Toto je ale v rozporu se všeobecnou deklaraci lidských práv / VS1948 /a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech / VS OSN 1966 /, kde se říká, že mezi sociální práva patří šatstvo, bydlení, lékařská péče a nezbytné sociální služby. Listina základních práv a svobod, jež je součástí naši ústavy, se takovým podrobnostem, jako je třeba bydlení cudně vyhýbá.
Takže rostoucí počet bezdomovců, lichvářské ceny bytů, katastrofální pokles bytové výstavby proti bolševickému období, to by mohla být vhodná témata k řešení našimi „antikomunisty„.
Rudolf Kříž